Květiny osudu

Tady je první povídka kterou jsem napsala když mi bylo myslím dvanáct. Mám jí moc ráda. Nevšímejte si chyb nechala jsem to tak jak jsem to napsala tehdy.

,,A je to!'' zaradovala jsem se, a ještě jednou si prohlédla svou práci. V rukou jsem držela precizní věnec z květin. Až na to, že byl velký asi jako kolo od kola, a navíc byl o moc širší než normální věneček. Prsty jsem opatrně přejela po každé květině. Od začátku, až do konce, po obvodu kruhu. Moc dobře jsem rozpoznávala, kde je vlastně v té spleti barev začátek. Byla to malá, nepatrná konvalinka, dokonale skrytá mezi tím vším kvítím. Dlouhou dobu tu přede mnou rostla, a já ji, stejně jako všechny květiny na této louce opečovávala. Čekala pouze na chvíli, kdy začnu vytvářet její život. Po každé, když jsem se dotkla nějaké okvětního lístku nebo stonku, projela mnou elektřina, a v hlavě se mi promítl jasný obrázek nějaké osoby, vzpomínky či emoce. Po každé když jsem dokončila nějaký věnec, rozesmutnilo mě to, protože jsem se musela rozloučit s něčím, na co jsem se za tu dobu upjala. Moc dobře jsem věděla, že za čas květiny uschnou stejně jako život člověka, a já budu stále utvářet nové příběhy. Takový je můj život. Věčně jen vytvářet příběhy jiných. O samotě, na této louce. Smutně jsem si povzdechla, a odhrnula si z obličeje pramen mých zářivých, kudrnatých zrzavých vlasů. Opatrně jsem věnec položila na hladinu řeky, která tekla opodál, a sledovala další mé dílko, jak pokojně pluje na řece života, dokud nezmizí za zatáčkou, a navždy mi zmizí z dohledu.

Zvedla jsem se z klády spadlého stromu, a zahleděla se na slunce. Nikdy tu nepršelo, ani nesněžilo, dokonce se tu ani nestřídal měsíc se sluncem. Prostě slunce jen stále zářilo uprostřed oblohy, a házelo všude kolem své paprsky, a tím urychlovalo růst mých rostlin. Už ani nevím, jak dlouho tu jsem. Čas tu běží o moc jinak než kdekoli jinde. Než jedna květina vyroste, trvá to pár hodin. Na zemi je to devět měsíců. Ale zase ten čas, který trávím vitím věnce, je na zemi jen pár minut. Tak ráda bych odsud odešla. Ale počkat! Co mě tu vlastně drží? Rozeběhla jsem se vstříc lesu, bráně do jiných světů. Už jsem ho měla nadosah, když vtom se zjevila se přede mnou Eliza, má múza, a zároveň mé prokletí. Sladce se na mě usmála.

,,Kam pak to jdeš?'' zeptala se mě.

,,Jdu odsud pryč! Už mě to tady nebaví!'' řekla jsem jí narovinu. Eliza se rozhlédla po rozkvetlé louce, a pak svůj pohled stočila zpátky na mě.

,,Ale tohle není na tobě. Ty prostě tohle dělat musíš. Nemáš na výběr.'' řekla mi naprosto klidně. Rozlil se ve mně neuvěřitelný vztek, a už jsem byla připravená ho vyplavit ven, když v tom se výraz v Elizině tváři změnil. Klidný, konejšivý úsměv, nahradil úsměv škodolibý.

,,Možná ti pomůže tohle.'' řekla ještě před tím, než mě prudce dloubla do ramene, až jsem se zapotácela. Ani jsem nestihla uhnout. Co by jiní lidé dali za tolik inspirace. Ale pro mě je to to jediné, co mě drží v tomhle vězení. Rozeběhla jsem se ke kládě, a začala vít další věneček. Jen z dálky jsem slyšela Elizin hlas.

,,Je to jen pro tvé dobro. Ty sem patříš.'' řekla rázně, a pak se tiše zachichotala. Poté následoval už jen jemný závan větru, jak zmizela. Mně se ale v hlavě objevoval další příběh, a do nového věnečku jsem stále přidávala další a další květiny. To nutkání bylo neuvěřitelné, nemohla jsem přestat. Taková byla síla inspirace...