Odraz zrcadel Prolog

Takže sem přidávám první část jedné mé povídky. Tahle by měla být delší než ty ostatní. Někdy v budoucnu by se tu měla objevit ještě rubrika Příběhy s jednodílnýma povídkama ale zatim tu bude tahle a uvidim jestli se vám bude líbit. Už mám vymyšlenej i spin-off který je už atyk rozepsaný takže ho sem asi taky někdy přidám.Zatím si užijte první díl a pls okomentujte jak se vám líbí nebo apsoň hlasujte v anketě.

Anne

Podrážky mých polorozpadlých bot hlasitě plácaly o betonové kočičí hlavy. Založila jsem si si ruce na prsou a schovala prsty co nejvíce do rukávů. Vzhlédla jsem po oku k zamračené obloze která jasně hlásala že léto je už tento rok nadobro pryč. Stejně jako každý podzim jak si v hlavě nadávala a přehrávala vzpomínky na to jak jsem v červenci byla podrážděná ze sluníčka. Co bych teď dala jen za to kdyby na chvíli vysvitlo. Už přes týden bylo město pod mrakem a nebyl den kdy aspoň trochu nezapršelo. Vše se najednou zdálo takové víc zašlejší a smutnější. Jediné co mi v tuto dobu dělalo radost bylo barevné lisí v barvách krve volně spadající ze stromů vysázených všude kolem. Často se mi vybavovaly vzpomínky na dobu kdy jsem jako malá s kamarádkami skákala v parku do shrabaných hromad listí a házela je do vzduchu. Domů jsem se vždy vracela vysmátá a divila jsem se proč se mamka tolik rozčiluje skvrnám od bahna a trávy. Při té vzpomínce se mi na tváři aspoň na malou chvíli rozlil úsměv. Do zad mi náruživě narazil vítr jakoby mě chtěl popohnat dál zatímco zvedal spadané listí do vzduchu. Najednou jsem ucítila jak mi něco chladivého dopadlo na nos, a pak další na tvář. Přidala jsem do kroku, ale i tak jsme si brzy připadala jako kdybych vlezla oblečená do sprchy. Ulice byli do pár vteřin vylidněné. Rychle jsem se rozeběhla a nevnímala plácání podrážek které bylo díky vodě ještě hlasitější. To jsem ale nevěděla že v té době byla nějaká zpromáčená holka běžící ulicí to poslední na co by obyvatelé našeho města mysleli. Jakmile jsem přiběhla domů, dřív než jsem vešla dovnitř jsem si před prahem vyždímala šálu, čepici a vlasy a až potom opatrně vlezla do bytu. Překvapilo mě podezřelé ticho. V tuto dobu by měli být už všichni doma. Položila jsem tašku na zem, boty postavila na připravený hadr a potichu vešla do obýváku. Obě seděli bez hnutí na sedačce a hleděli jako sochy na zapnutou televizi. Moje mamka a moje o dva roky starší sestra Elizabeth. Běželi zrovna zprávy. Moderátorka měla na sobě průsvitnou pláštěnku a nad hlavou deštník. Pršelo u nich stejně jako u nás. Až na to že u nich byl vítr mnohem silnější. Každou chvíli měli co dělat aby jim deštník neulétl.

,,I přes nastávající počasí návštěvníci zdejšího jezera neodcházejí, naopak je jich tu stále více!'' Najednou jim opravdu ten deštník ulétl. Za chvíli se za slečnou objevil nějaký chlap který ji deštník přidržoval nad hlavou.

,,Omlouváme se za přerušení. Zde je tedy tak dlouho zmiňovaný úkaz který se dnes, v 17:30 na rybníce vytvořil.'' Kamera začala zabírat vodu místo moderátorky. Nejprve jsem nedokázala rozeznat o jaký ,,úkaz" se vlastně jedná díky hustým provazcům vody které snad neměli konce. Po chvíli se mi ale před očima vytvořil obrázek který jsme považovala za halucinaci. Uprostřed vody byla obrovská díra velká v poloměru asi osm metrů.

,,Co to...''

,,Psst!'' bylo mi jen odpovědí od mé ségry aniž by odtrhla podhled od obrazovky. Obraz se přetočil zase na dámu.

,,Zdá se, že i přesto že to vypadá že do této díry voda padá, jakoby snad z jezera neubývala.''

Arriadne

,,Rychle to musíš vidět! Něco se stalo! Rychle! Sejdeme se na Mrazivém náměstí!'' ozýval se mi v hlavě hlas Viv dokud nepřerušila telepatické spojení. Upravila jsem si popruh tašky na rameně a připadala do kroku. Nejlíp popsat nás vztah jde asi tak že jsme ,,kamarádky.'' Nikdy to ale nebylo nijak velké přátelství. Zkrátka byla jedna z mála lidí s kterou jsem si dokázala jakž takž povídat. Nejradši bych jí něco odsekla, ale to by mě zas celé dny bombardovala svými myšlenkami až bych se pak nakonec stejně podvolila. Takhle je to mnohem jednodušší. Naše roční období se řídí stejným tempem jako ve světě nad námi. O Nadsvětě vím jen to co mi řekli jiní a ty také nikdy ,,nahoře'' nebyli. Když mi byli asi čtyři, jeden můj prapra...dědeček mi vyprávěl jak to tam vypadá. Byl to jediný člověk kterého jsem znala který neopakoval již zavedené fráze ale opravdu ty věci viděl. Bylo to v době kdy se bohyně Isabelle kvůli něčemu naštvala na boha války a smrti Morteria který působí na povrchu. Prý ani oni si dnes už nepamamtují o čem ten spor vlastně byl. Podle dědečka za to může jejich nesmrtelnost. Pamatují si strašnou spoustu věcí ale tyto ,,drobnosti'' hold vypouštějí. Přece jen kdyby si každý bůh měl pamatovat kdy se pohádal s jiným bohem.... Isabelle je bohyní zimy, chaosu a iluzí. Prý má hodně nepředvídatelnou povahu. V jedné chvíli je milá a najednou je z ní krutý zabiják. Dědeček mi vždy říkával že bohové vlastně nejsou bohové, ale jen vybraná skupina velmi nadaných lidí kterým je propůjčená nesmrtelnost. Nedá se přesně říct čím vládnou protože jsou velmi tajnůstkářský a velmi rádi mají ještě nějaké eso v rukávu takže se jim přisuzuje většinou to čím se buď velmi proslavili nebo zkrátka hodně používají. Tohle je další z mých zlozvyků. Vždy se natolik ponořím do myšlenek že zapomenu na co jsem myslela na začátku. Takže, jak jsem už říkala, roční období tady jdou stejně jako v Nadsvětě, jen se tady téměř nijak neprojevují. Jak ráda bych viděla jak to u nich teď vypadá. Prý jim z nebe často padá voda, a je to strašně štve. Vzhlédla jsem. Vysoko nad hlavou místo stropu nebo nebe jsem viděla díky lampám a plujícím světlům ploužící se vlnky řeky Vitalii. Podle vyprávění byla dříve všechna magie na povrchu a tento svět neexistoval. Existovala pouze Vitalia, zdroj veškeré magie která protínala všechny světadíly. Jednoho dne ale najednou jakoby magie na zemi začala slábnout. Nejprve si toho nikdo nevšiml, ale magie ubývala stále víc a víc až to zasáhlo i samotné bohy. Všichni vždy byli toho názoru že bůh se nemůže ničeho vyděsit, tohle ale bylo něco co je ohrožovalo. A oni jako jediný věděli proč se to děje. Vytvořili Podzemí těsně pod Vitalií aby se svět stále doplňoval magií, a uzavřeli v něm většinu magických bytostí. Do podzemí odešli i někteří bohové, jelikož ale ani nadzemní svět nemohl existovat bez magie, troška tam zůstala, a bohové spojili všechny své síly aby ta troška ubývala velmi pomalu. V Nadzemí zůstala například bohyně přírody Gillian, nebo již zmíněný bůh války a smrti Morterius. Tento svět se stal přesný odrazem vrchního světa. Podle některých teorií za to může Vitalia. Prostě když se v Nadzemí narodilo dítě, zvíře nebo třeba jen vyrostla rostlina, jeho duše se rozpůlila a s tou druhou polovinou se narodil jeho protějšek v Podzemí. Většinou jeho protějšek měl tu část magie která byla původnímu sebraná napříkald u rostlin, které tu rostli, měli různé schopnosti a rostli v jiných barvách a díky jiným podmínkách než tam ,,nahoře.'' Většina lidí se nějak nevzrušuje z pocitu že jsme vlastně chybějící článek člověka co nám může chodit přímo nad hlavou a my ho nikdy nespatříme. Takový je už náš osud. Vždy si lámu hlavu nad tím, co se budou lidé a bohové dělat až i poslední magie zanikne. Podle všeho s magií zanikne tento i nadzemní svět, a na místě naší planety bude jen prázdno. Vivianne vždy nad mými myšlenkami kroutí hlavou a říká mi ať na to nemyslím. Ale já se snažím! Opravdu se snažím na to nemyslet a obdivuju všechny ostatní kteří to dokáží. Bohové vědí proč se to děje, přece musejí mít nějaký plán každý ví že jsou sobečtí a to že by jim mělo něco sebrat nesmrtelnost je ubíjí. To by přece nemohli dopustit.

Z mých myšlenek mě vytrhl něčí křik. Uvědomila jsem si že beton mi pod nohama vystřídal poprašek sněhu. Mrazivé náměstí bylo vždy tak nádherné. Nikdy nechyběl trocha sněhu po zemi a na střechách. I přesto že zima byla minimální, každému člověku se od úst vznášeli obláčky páry, ze všech stromů a domů visely rampouchy jako nějaké vzácné drahokamy zatímco se z nebe snášely vločky. Podle pověsti přesně sem spadla Isabelle když se trhal svět. Z té rány tady navždy zůstal pozůstatek její magie. Uprostřed náměstí byl semknut dav lidí. Vzhlédla jsem. Nad jejich hlavami, přesně tam kde jako všude kolem se vlní Vitalia byla uprostřed díra. Nějaká skupinka lidí v maskách a kombinézách odháněla lidi pryč z dosahu díry. Najednou ke mně přiběhla Vivianne a chytla mě za zápěstí.

,,Tady jsi, musíme se dostat blíž.'' A začala mě za sebou tahat.

,,Nemyslím si že je to nejlepší nápad. Je to nebezpečné nech toho!'' zvýšila jsem na ní hlas a snažila se jí vykroutit. Viv se začala probourávat davem se mnou v závěsu.

,,Nebuď taková měkkota. Konečně se něco děje musím to vidět z blízka.'' K mému překvapení jsme se opravdu dopředu dostali. Když něco Viv chtěla, tak to většinou dokázala. Těsně přede mnou stál nějakej chlápek a snažil se umírnit dav.

,,Slečno, prosím ustupte.'' řekl zoufale. Snažila jsem se ale zezadu se snažili ostatní prorvat ven takže nebylo kam. Najednou mě začali strkat dopředu. Nevím ale najednou jsem ležela na zemi. Zvedla jsem se a oprášila. Vtom jsem si všimla výrazů ostatních lidí.

,,Slečno, natáhněte ruku. Vytáhneme vás.'' řekl jeden z nich roztřeseným hlasem a natáhnul ruku. Nechápala jsem co se děje. Zvedla jsem hlavu. Přímo nade mnou se rýsovala ta obří díra. Při pohledu do té temnoty se mi zatočila hlava až jsem znovu upadla. I přesto jsem od ní nemohla odtrhnout pohled. Jakoby se najednou všechno zčalo zpomalovat. Všechny zvuky byli zastřené a jakoby z dáli. Byla stále větší a větší tma a když mě celou pohltila, jako kdyby mě něco chytlo pevně chytlo za hruď a vystřelilo vzhůru. Bylo to tak rychlé že jsem ani nestihla vykřiknout. Na malou chvíli jsem ucítila příliv energie když jsem projela Vitalií a následný zuřivý výkřik bývalé bohyně zimy Irelii. Ta jak jediná z bohů nemá tu čest být součástí Vitalie, ale musí po zbytek své existence navěky sedět u ní a jen cítit jak v ní magie je přesně ta špetka která jí drží při jejím bídným životě. A stále donekonečna se snaží vypít aspoň kapku z té zázračné řeky, která by jí vrátila život. Jde to ale pěkně ztěžka když veškerá voda které se jakkoli dotkne se promění v prach. Ty hrůzy které prováděla byly přece pro to aby zůstala nesmrtelnou. Její přání se jí vyplnilo. Netrvalo dlouho a já sem ucítila prudký závan něčeho studeného na mé tváři v doprovodu vody. Netušila jsem co se děje a neodvažovala se otevřít oči. Kam jsi mě to jen Vitalio zavedla.