Jednoho zimního večera......

Poposedla jsem si na zledovatělé lavičce, na které jsem už tak dlouho seděla. Zachumlala jsem se ještě víc do bundy, která mě i přesto nechránila před mrazem. Z nebe se líně snášely sněhové vločky. Už jsem téměř nevnímala, jaká mi byla zima. Zahleděla jsem se na své nohy. Zastesklo se mi po dobách, kdy jsem jima mohla houpat ve vzduchu v rytmu melodie, kterou jsem znala jenom já. Už poněkolikáté jsem se je zkusila rozhoupat. Nohy se mi ale zasekly o zasněženou zem, a dál se jen tak o ní šoupaly. Povzdechla jsem si. Co bych dala za to, abych vrátila čas.

,,Nad čím přemýšlíš?‘‘ ozval se náhle vedle mě tichý hlas. Vyděšeně jsem sebou škubla, a otočila hlavu. Vedle mě seděla malá holčička s hnědými vlasy, a skelnýma očima upřenýma přímo před sebe. Nikdy v životě jsem jí neviděla, proto mě tak překvapilo, když na mě promluvila. A ještě víc mě překvapilo že, jsem se tak lehce rozpovídala.

,,Nad tím, jak moc bych si přála vrátit čas.‘‘ Holčička ke mně obrátila pohled. Rozhodně výraz neměla jako malé dítě. V očích, které podtrhovaly temné kruhy, jí poblikávaly jiskřičky šílence, a mrtvolně bílá kůže, i v té tmě nepřirozeně zářila. Mastné, tmavě hnědé vlasy jí zplihle visely podél obličeji. Nervózně jsem si poposedla. Jak se sem vlastně dostala, a kde má vůbec rodiče? Vstala jsem, a byla připravená odejít.

,,Nechoď pryč!‘‘ zaslechla jsem za sebou zoufalý hlásek. Otočila jsem se.

,,Je rozbitý.‘‘ zašeptala dívka téměř neslyšně, aniž by odtrhla pohled od té věci, kterou křečovitě držela v rukou. Až po bližším prozkoumáním jsem zjistila, o co se vlastně jedná. Byl to malý plyšový medvídek, který měl všechny chlupy slepené bahnem. Nejspíš si toho už musel protrpět hodně. To ale nespíš dívence nevadilo tolik, jako to, že mu chyběla ručička.

,,Můžu?‘‘ zeptala jsem se jí, a natáhla ruce. Holčička mi opatrně položila medvídka do dlaní, jako by byl ze skla.

,,Dokážete to spravit?‘‘ zeptala se mě, a otočila ke mně svůj tvrdý pohled. Z jejího hlasu bylo cítit tolik smutku, ale na jejím obličeji se to ani trochu neodráželo. Jako by za ní mluvil někdo jiný. Nejistě jsem si prohlédla nejprve medvídka, a pak utrhnutou ručičku, ze které vykukovala vycpávka. Vytáhla jsem z tašky šiťíčko, a začala přišívat ruku k tělu. Dívka mě celou dobu bedlivě sledovala. Nemusela jsem se dívat, abych to věděla. Po chvíli jsem konečně nit ustřihla. Po celou dobu mě její pohled na sobě pěkně pálil. Holčička si ho ode mě vzala stejně opatrně, jako když mi ho podávala. Nejprve si ho celého prohlédla, a teprve pak si pečlivě prohlédla mou práci na medvídkově paži, jako by to snad dělala každý den, a já jen skládala nějakou zkoušku.

Nervózně jsem jí sledovala. Nemohla jsem se prostě pohnout. Jako bych potřebovala její svolení. Když dívka usoudila, že jsem to přišila správně, opět na mě pohlédla svým ledovým zrakem, až mě zamrazilo. A pak se mě ledabyle zeptala.

,,Co by sis přála, kdyby si měla jedno přání?‘‘ Tahle otázka mě vyvedla z míry. Její pohled ale jasně říkal, že to myslí vážně. Trpělivě mě rentgenovala očima, a přitom stále hladila špinavou hračku.

,,Už jsem to řekla. Chtěla bych vrátit čas, abych byla zase malá.‘‘ přitom jsem svůj pohled zaměřila na své ruce v klíně, jenom abych se nemusela střetnout s jejím pohledem.

,,Jsi si jistá?‘‘ zeptala se mě ještě. Na chvíli jsem se nad tím zastavila, ale nakonec jsem nejistě přikývla, jako bych já byla ta mladší. Byla jsem si celkem jistá, že se dívka pousmála.

,,Dávej pozor na to, co si přeješ.‘‘ pronesla tajemně. Otočila jsem hlavu, abych se jí zeptala co tím  myslí. Najednou ale všechny okovy bezmoci jakoby opadly. Na místě, kde ještě před chvíli seděla, nebylo nic. Jen prázdné místo na lavičce.

,,To se mi to všechno jen zdálo?‘‘ zeptala jsem se sama sebe nahlas. Ale jehla v ruce, popíchané prsty, a ruce od bláta jasně prozrazovaly, že se to opravdu stalo. Zatřepala jsem se smíchem hlavou, a vstala. Po cestě domů jsem to všechno vypustila z hlavy, jako by to nic neznamenalo. A to byla má chyba...