Odraz zrcadel 2.část

Měla stejně jako já vlnité tmavě hnědé vlasy až na to že její dosahovaly až k pasu. Její tvář byla úplně bílá pokud nepočítám takový podivný světlounce namodralý nádech. Jakoby snad nikdy nebyla na sluníčku. Oči měla fialové. Ve středu zorničky byli světlé ale jak se šlo dál k bělmu byla barva stále temnější a temnější až u krajů byla téměř černá. Odvrátila jsem hlavu a chtěla jsem odejít. Jo vím, strašný zvyk, ale naučila jsem se radši nevnímat věci do kterých mi nic nebylo. Něco mě ale přinutilo zastavit. Zkusila jsem udělat krok ale moje pohyby byli najednou jakobych se ocitla ve vodě. Tak pomalé a zdlouhavé. Nakonec semi ho podařilo udělat. Ten další byl ještě horší. Jako bych se brodila želé nebo nějakou kaší. Přinutilo mě to se otočit. Udělala jsem několik kroků směrem k ní. Bylo to až divné jak rychlé najednou mé nohy byly. 

,,Potřebuješ pomoct?'' zeptala jsem se jí. Pomalinku odsunula dlaně od svého obličeje a přimhouřila oči dkyž se sluneční světlo dotklo jejích víček. Naklonila hlavu na stranu a podívala se na mě zkoumavým pohledem. Zmateně jsem se za sebe ohlédla ale nikdo tam nestál. Přimhouřila jsem oči.

,,Jsi v pořádku?'' zeptala jsem se opatrně. Pomalinku přikývla. Po trapné chvíli ticha kdy jsme jen jedna druhou sledovaly jsme se odhodlala opět promluvit.

,,Měla by jsi odejít, budou to tady uzavírat.'' Rozhlédla jsem se. ,,Neviděla jsi náhodou tu věc která tu přistála?'' zeptala jsem se. Podívala se na mě jakoby poprvé viděla člověka.

,,Věc?'' zopakovala. Trpělivě jsem přikývla. Ona se také rozhlédla. 

,,Mohla by jsi být trochu konkrétnější?'' řekla tichým hlasem a oči sklopila k zemi jakoby čekala na ránu. Podívala jsem se směrem k jezeru a zpět na ní.

,,Ty o tom nevíš?'' Zavrtěla hlavou.

,,O čem?'' Mávla jsem rukou k jezeru. ,,No přece o té díře co se udělala uprostřed jezera. Vyletěla pak z ní nějaká věc a ta díra se uzavřela.'' Dívce se rozšířily zorničky strachem. Vyskočila na nohy a oprášila si kalhoty. 

,,Radši už půjdu.'' řekla jsem jí a otočila se. Tentokrát se mé nohy už nezpomalovaly. Jako bych si to vše jen vymyslela...

Arriadne

Brzy mi došlo že moc daleko nedojdu. Pořád jsme chodila v kruhu. Ať už jsem se vydala kamkoliv, vždy mě to dovedlo na cestu kudy šla ta dívka. Nakonec jsem ten boj vzdala a šla prostě tam kam mé nohy chtěly. Jakoby snad Vitalia chtěla aby jí byla pořád nablízku. Vybavila se jí slova jejíjo dědečka,

,,Ty dvě poloviny jsou k sobě přitahovány jako magnety. Jakmile se ocitnou obě dvě na stejné části země, nikdy není možné je od sebe oddělit."

Takové věci se nikdy nebrali vážně. Byli to jen legendy u kterých nikdo nemohl potvrdit jejich pravdivost. Teď jsem o tom že to jsou jen legendy začala pochybovat. Možná jsem právě narazila na svou lidskou polovinu, a proto mě to k ní furt táhne. Vždy jsem myslela že ,,přitahovány jako magnety" je myšleno obrazně.

Ponořila jsem se tolik do svých myšlenek že mi ani nedošlo že se mé nohy zastavily. Viděla jsem tu holku jak zalezla do takového činžáku. Najednou mi celým tělem projel tlak, nemohla jsem se hýbat. Víčka mi spadla na oči a nehodlala se zvednout. Něco mě chytlo, a táhlo neuvěřitelnou rychlostí zpět. Když jsem konečně zase ucítila pevnou zem pod nohama, otevřela jsem oči. Byla jsem v nějakém pokoji.

,,Jsem zpátky!'' zaslechla jsem a následovné rychle se přibližující kroky. Rozhlédla jsem. Nakonec jsem se schovala za dveře. Nic lepšího mě během těch pár vteřin nenapadlo. Brzy do pokoje vešla ta dívka a zabouchla za sebou dveře. Překvapilo mě mé štěstí když si mě nevšimla. Honem jsem zavřela oči a představila si šedivý mlhavý plášť obepínající mé tělo. Představila jsem si jak se mé tělo zprůhledňuje až úplně zmizí. Nedostavil se ale obvyklý pocit prázdnoty. Otevřela jsem oči. Byla jsem stále hmotná. Začala jsem panikařit a schovala se za polici aby si mě nevšimla. Zavřela jsem oči a znovu se soustředila. Nic se nestalo. Nikdy jsem nevěřila že by to tady mohlo být tak úplně bez magie. Někde tady ale musí být něco z čeho by načerpala energii. Začala jsem rozprostírat svou mysl po okolí. Už jsem si myslela že nenajdu snad žádnou magii když jsem na něco narazilo. Byl to malý pramínek Vitalii...skoro neviditelný. Dotkla jsem se ho svýma myšlenkovýma chapadýlkama a na malou chvíli pocítila příval energie. Otevřela jsem oči. Konečně jsem byla neviditelná.